Zpomalí někdy?
30. května 2017 v 21:49 | M.
|
Dloubání nad životem
Sedím nad psacím stolem a přemýšlím nad životem dívajíc se na tlusté složky plné maturitních okruhů. Před týdnem jsem zdárně ukončila střední školu. Skončila moje další velká životní etapa - 4 roky v lavici, která se čas od času začala kývat, 4 roky strávené počítáním odpisů, 4 roky s nejdebilnější třídou, která se mohla kdy sestavit.
Přemítám nad uplynulými roky, vybavuji si spousty zážitků, a nemůžu si však odpustit myšlenku, že všechen ten čas uplynul nehorázně rychle. Jako by to bylo včera, když jsem odjížděla tisíc let starým autobusem na adaptační kurz s lidmi, se kterými jsem se až na výjimky znala jen pár minut, na to jak to tam bylo strašně fajn a našla jsem si tam jednu z nejlepších kamarádek, kterou jsem mohla kdy mít. Vzpomínám si na první hodinu dějepisu, na první oběd - japonské rizoto a na bloudění po chodbách. Trvalo mi nějaký ten den, než jsem znala jména všech mých spolužáků, a to i přes éru facebooku.
Zima
31. ledna 2014 v 21:39 | M.
Vždycky jsem si myslela, že mám zimu raději než ostatní roční období, ale začínám se přesvědčovat o opaku.
Jsem zimní dítě a bylo by i trochu proti přírodě, kdybych něměla ráda zimu a všechno co k ní patří. Jenže já právě mám ráda sníh, rampouchy, dokonce i námrazu na silnici, na které se mi podaří někdy i šikovně rozsekat. Svetry, kabáty, plesovou sezónu, Vánoce a čaje. Horké kakao a čepice sice zase tak fajn nejsou, ale i ty mám na zimě ráda. Zima má ale i svoji druhou stránku, a nemyslím tím, že se z mých ruko stávají, i přes tuny krémů, hrozně seschlé pahýly. Myslím suchou zimu, která se poslední dobou objevuje čím dál tím víc častěji.
Nesnáším mrazy bez sněhu, žádná romantika, žádné sáňkování, prostě nic co k zimě patří. Je to, lidově řečeno, na dvě věci. Venku to vypadá, že se zasekl podzim a počasí se mění jak v dubnu. Jeden den si jdu bez výčitek zaběhat a venku si chodím jen ve svetru, když však na druhý den vyjde slunce, nebo spíš se povaluje někde za mraky, tak mi nestačí ani 4 vrstvy. Prostě nám počasí kazí všechny zimní plány.
Chci mít zimu ráda, tak jako dřív, ale prozatím u mě vítězí jaro.
M.
Existuje, určitě....
26. ledna 2014 v 21:05 | M.
Znám pár lidí, co nevěří na lásku. Buď si myslí, že je to jen mýtus z romantických filmů a nebo se v lásce zklamali. Říká, se že každý má na světě svoji druhou polovičku, jenže pesimisti, i když jsou sebevíce optimističtí, si pomyslí, že ji nemají šanci mezi 7 miliardami obyvatel Země se někdy vůbec potkat, a i kdyby tak se jistě přehlédnou, nejen že nevěří na lásku, ale taky nevěří v osud.
Po přečtení knihy Gejša od autora Arthura Goldena, mám na svět trošku jiný pohled z hlediska osudu a lásky. Když něco nevyjde, znamená to, že nás čeká něco lepšího. Možná ne dnes,možná ne zítra, ale někdy určitě.
Tím neříkám, že máme čekat, několik let až nás osud s někým spojí, jen tak bez našeho úsilí. Osud nám pomůže, ale konečné rozhodnutí je jen na nás, a když se vydáme za vnitřním hlasem, který většinou je správný, tak se nám může vztah vydařit a nebo taky ne, protože na nás někdo v životě čeká, kdo nás potřebuje víc než ten, co nám dal kopačky a nebo ten koho jsme někam poslali my sami.
Jenže je tu taky smrt. Někdo zemře příliš brzo a jeho partner si pak nedokáže najít někoho koho by miloval z celého srdce, protože nejvíc miluje, toho koho mu smrtka vzala, i když žije má za čas svoji rodinu, na něho prostě nezapomene, protože mezi nima přeskočila jiskra - "Jiskra přeskočí jen jednou za život, nezmeškejme tu svoji".
M.
Inspirace, chybí, když ji nejvíce potřebujeme
30. prosince 2013 v 19:17 | M.
Kráčím po ulici, a všímám si každého detailu. Přes cestu mi přeběhne černá kočka, ale neděsím se, spíše přemýšlím, jak bych ji zakreslila do papíru. Mám tolik inspirací na nové články, povídky do šuplíku, i na slohovku, u které se mi vždycky na chvíli vypne mozek. Ten se mi vlastně vypne vždy, když si chci na nějakou inspiraci vzpomenout.
Ve sprše se taky dobře uvažuje, ale myšlenky, které bych si chtěla zapsat zmizí spolu s mýdlovou pěnou. Je řešením vrátit se zpátky do koupelny? Možná, ale u mě je šance na vzpomenutí jedna ku milionu. Ale jo, občas si vzpomenu, i když ne na tu hlavní myšlenku.
Kdybych u sebe měla nějaký zápisník, bylo by to všechno OK, ale i kdyby tak si inspirace stejně nezapíšu, protože mě to v tu chvíli nenapadne. Jenom pak u klávesnice anebo u výkresu si pleštím rukou o čelo, proč si nějaký ten sešitek nevedu.
Možná se to někdy změní, a veškeré inspirace si zapíšu, a nebudu jen přidávat dva články za měsíc, nebudu mít prázdný sešit povídek a ani prázdné výkresy. Možná....
M.
Národ alkoholiků a zlodějů?
11. prosince 2013 v 19:19 | M.
Zloději a alkoholici, i tak si hodně lidí představí Českou republiku. Netýká se to všeobecně Čechů, ale reprezentantů našeho státu. Naši poslední dva prezidenti "skvěle" ukázali naši zemičku celému světu. Možná se tím svět baví, ale taky si dělá o Česku nehezký obrázek. Ale proč tomu tak je? vždyť jsme si je zvolili sami, teda aspoň našeho současného prezidenta.
Ale co si my vybavíme třeba o Holandsku? Drogy a lehké děvy. Když jsem se jednou s přáteli bavila, kam by jsme chtěli odcestovat můj hlas padl na Nizozemí, bohužel to všichni špatně pochopili.
Nejedná se to jen o zemích, ale i o lidech, dám příklad Bob Marley, jeho písničky mají opravdu TEXTY, ne jen směs slov z čítanky, ale většina si jen vybaví to, že hulil trávu. Jedna špatná vlastnost a lidi zapomenou na stovky těch dobrých.
Takže je to vlastně vyrovnané, a nemáme si s kým co závidět co se o kom říká. Nejsme jediní "špatní". Ale bohužel, někteří to berou vážně a odsuzují nás za to, co v podstatě vlastně ani není tak uplná pravda, a opovrhují námi. A můžeme se tak setkat s tím, že například, když půjdeme nakupovat do zahraničí, tak je dost pravděpodobné, že uslyšíme někde: "Hele bacha, Češi."
Ještě jednu věc bych tu chtěla zmínit, setkala jsem se s tím třeba na Slovensku, ve světě se nějak nerozlišují Čechy a Moravu. A házejí všechny do jednoho pytle, aneb když jsem dostala otázku na způsob jak se žije v Čechách, nebyla jsem schopná odpovědět, protože tam prostě nežiju.
M.
Návštěva vazební věznice
13. listopadu 2013 v 18:52 | M.
Když nám učitel práv oznámil, že se zúčastníme exkurze vazební věznice v Brně, třída jenom zajásala, vždyť poslední dobou skoro nejsme ve škole a jezdíme si po "výletech".
Čekala nás více než hodinová cesta po výmolovitých silnicích, no holt nikdo nehleděl na to, že bychom mohli jet po dálnici.Když jsme dorazili na místo, hodně z nás mělo sevřený žaludek. Ale většinou proto, že jsme nemohli mít u sebe mobil, byli jsme bez náušnic a bez všeho kovového, jenom bundu a občanku. A kontrola nebyla taky moc příjemná věc, nikdy nevíte u koho to začne pištět. Prošli jsme jen tak letmo areálem, a šli jsme si sednout do přednáškového sálu. Všechno se kvůli bezpečnosti zamykalo, takže nás opravdu drželi jako ve vězení.
Kam (ne)jít na rande?
10. listopadu 2013 v 20:27 | M.
"Stav se na kafčo ;)", nabídka, kterou by hodně holek přijalo s radostí, ale mně vůbec radost neudělala. Zaprvé, nemám ráda pozvání na rande přes kabely, a už vůbec ne, když se s dotyčným venku ani nepozdravím, a v chatu to na mě vyvalí skoro hned po pozdravení, ne počkat, první se zeptal kolik mi je let. Přece by nezval na rande holku, které nebylo 15.
Zadruhé, vážně mě ten chat nebaví.
Další nepřátelé? Ne, děkuji.
31. října 2013 v 21:42 | M.
Možná jich máme víc, možná jen jednoho. Téma je o úhlavních nepřátelích. I ten nejmírumilovnější člověk má na světě někoho, kdo mu jde proti srsti. I když by byl život lepší bez nenávisti a ponižování, někteří to prostě nechápou a mají potřebu pořád někoho ponižovat a pomlouvat. Ale proč?
Ellie G.
29. října 2013 v 22:19 | M.
Každý máme svůj vzor, ať už někoho ze svého okolí, či někoho koho známe jen přes obrazovku. Ten můj je Ellie Goulding, krásná zpěvačka s úžasným hlasem, která má ten nejlepší smysl pro módu. Dokázala to, že mezi mé nejoblíbenější interprety nemusí patřit jen rockové hvězdy. Má hodně inspirativní a emociální písničky, jako by mi mluvila z duše, její texty mně hodně pomohly. Chtěla bych jí jen vzkázat jedno velké DÍKY.
INEKAFE
23. září 2013 v 17:30 | M.
INEKAFE je má nejoblíbenější punk-rocková skupina. Poslouchám je už asi 4 rokem, a znám téměř všechny texty jejich písniček nazpaměť. Letos v létě jsem měla poprvé tu čest, jít na jejich koncert. Bohužel dopadl pod moje očekávání, ale...
Týdny jsem se na koncert těšila. Když nastal den D a dorazila jsem na místo, atmosféra byla nepopsatelná. Byla jsem hodně ve předu, za to jsem byla opravdu ráda, protože bych nikdy nevěřila, že se dostanu tak blízko kapely. Když začali hrát, chtěla jsem se chytnout a zpívat s nimi, ale nešlo to, a nebyla jsem jediná. Nezahráli ani jednu písničku ve stejném tónu jako ve studiu. Ale i tak, měl ten koncert něco do sebe.
Atmosféra, kterou jsem cítila před začátkem koncertu nevymizela, možná se i stupňovala. Publikum to vyzpívalo za Vratka a vyrovnalo ty nesouhranosti. Doufám, že to nebyl jejich poslední koncert na kterém jsem byla.
M.