Už odmalička žiji na dědině, kde se každý zná. Každý ví o každém vše, většinou to ale moc pravdy neobsahuje. Drby mnohdy překonají rychlost světla a hodně věcí je tu obráceně. Na jednom konci si kýchneš a na druhém už máš černý kašel. Nemám to tam ráda. Miluji to tam!
Mám všude daleko a autobusové linky mi moc nevyhovují, vlastně se dá říct, že je tu téměř konec světa, ale nádherný. Nic se nevyrovná rannímu pohledu z okna na moravskou krajinu, na krávy pasoucí se na nedaleké louce. Je tu ticho a klid. Vždy můžu někam uniknout, když chci být úplně osamotě. A hlavně čistý vzduch, na který jsem tak navyklá, že mi město, s prominutím, smrdí.
Možná to tu někdo považuje za uplný vidlákov, ale zas tak hrozné to není. Máme jen slepice a králíky, na podzim strávíme většinu času sbíráním ovoce, vlastníme pole a zdá se mi, že skoro pořád obracíme seno, i když tomu tak často není.
Možná si někdo tento život nedovede představit, ale nevyměnila bych vesnici za město. Je to pro mě hrozná srdcovka.
M.