Sedím nad psacím stolem a přemýšlím nad životem dívajíc se na tlusté složky plné maturitních okruhů. Před týdnem jsem zdárně ukončila střední školu. Skončila moje další velká životní etapa - 4 roky v lavici, která se čas od času začala kývat, 4 roky strávené počítáním odpisů, 4 roky s nejdebilnější třídou, která se mohla kdy sestavit.
Přemítám nad uplynulými roky, vybavuji si spousty zážitků, a nemůžu si však odpustit myšlenku, že všechen ten čas uplynul nehorázně rychle. Jako by to bylo včera, když jsem odjížděla tisíc let starým autobusem na adaptační kurz s lidmi, se kterými jsem se až na výjimky znala jen pár minut, na to jak to tam bylo strašně fajn a našla jsem si tam jednu z nejlepších kamarádek, kterou jsem mohla kdy mít. Vzpomínám si na první hodinu dějepisu, na první oběd - japonské rizoto a na bloudění po chodbách. Trvalo mi nějaký ten den, než jsem znala jména všech mých spolužáků, a to i přes éru facebooku.